Slide background
Slide background
logo web2

Bílovické krpály

Všechno to začlo dobře už v pátek, když Češi porazili Bělorusy 3:0 na mistrovství světa v hokeji v Dánsku. Hned poté nám náladu trochu zkazilo Ondrovo zvučné celonoční chrápání, ale všichni jsme se zdárně dožili rána a těšili se na závod v krásném slunečném počasí. Nadšení některé z nás přešlo už cestou na start, když po dvoukilometrové chůzi do strmého kopce byli zpocení víc než v cíli leckterého závodu. Mapa vypadala celkem zlověstně, všude samé vrstevnice. Ale jak se říká v ROB kruzích; kdo umí, umí, kdo neumí, ten čumí a běhá po lese až do setmění.
Jak tomu na dvoumetru bývá, někomu se to zdálo jasné jak facka a někdo (neúspěšně) bojoval s limitem. Pardubáci mají sice radši rovinu, ale i tak se podařilo ukořistit hned čtyři zlata, a to zásluhou Horové, Láskové, J. Klece, a O. Šimáčka. Pak už všichni jen relaxovali návštěvou místních hospůdek, ukulele koncertů či hraním her na médiích a psychicky se připravovali na nedělní závod.
Tentokrát už to bylo sice kratší, ale o to kopcovatější. Nejrychleji se bílovickými krpály prohnal Kuba Klec a stal se jediným pardubickým vítězem. To jsme samozřejmě nenechali bez povšimnutí a zeptali se Kuby, v čem tkví tajemství jeho úspěchu. Zároveň jsme položili pár otázek (které nás i vás zajisté už dlouho pálily) naší oblíbené trenérce Jitce a vítězce sobotního závodu Páje.

Jakto že seš takhle dobrej? Máš nějakej tajnej fígl? Třeba nějaký ranní rituály...

Kuba: Jako ne. Prostě měl jsem takový štěstíčko, no. Tak padesát procent je o štěstí.

V jakejch běháš spoďárech? Máte radši trenky, slipy, tanga, brazilky...

Kuba: Mám radši spíš volnější. Aby to větralo pěkně. No prostě aby to bylo příjemný.
Jitka: Co jsou to brazilky? Já mám nejradši bombarďáky.
Pája: Jedině tanga. Razím heslo; lepší když se to zařízne rovnou, než když se to zařezává postupně při závodě.

Občas se stane, že musíte v průběhu závodu poslechnout volání přírody a položit kabel. Čím si v takovém případě utřete zadnici?

Kuba: To se mi nestává. Maximálně jdu na malou, tak jednou z pěti závodů.
Pája: Já se nejradši utírám mechem. Nebo použiju nějakej jinej přírodní materiál. (To nás u Páji, která snídá, obědvá a večeří ječmen, ani nepřekvapuje, pozn. red.)
Jitka: Jednou jsem musela použít ponožku.

Jakou máš taktiku? Chodíš radši po cestách? Nebo skrz ten největší bordel - prostě rovně?
Kuba: Radši bordelem no. Cesty ještě nějak nevyužívám no. Zatím. Mapu někdy použiju, někdy ne. Prostě jak se mi chce.

Bojíš se do lesa? Třeba bouřky, zvířat, zlejch lidí...
Kuba: Trošku se bojim divokejch prasat.

Představ si, že naštveš mámu, tátu a Jitku zároveň. Co je nejhorší?
Kuba: Taťka, mamka, Jitka. Jé, ahoj Jitko.
Jitka: Takže já když jsem naštvaná, tak je ti to šumák, jo?
Kuba: Ne, to jsem neřek!
Jitka: Dobře. V pořádku.

Poslední otázka, jak často si čistíš uši uchošťourem?
Kuba: Vole! No prostě, když cítím že už to je ucpaný, tak to to... Tak to pročistím.

Děkujeme všem zúčastněným za rozhovor a do budoucna přejeme hodně štěstí a hebkého mechu.

Podporují nás

Městský obvod Pardubice II